Zase po roce vyrážíme na zatopený kaolínový lom zvaný Velas. Lom se nachází kousek od Karlových Varů u obce Velký rybník.

Z Chebu vyrážíme po osmé hodině ráno. Je mlha že by se dala krájet. Až když vyjedeme nad Vary tak se teprve mlha začíná rozpadat.

Cesta k lomu je naštěstí volná. Kdysi tu bývala závora.Je tu sice zákaz vjezdu ale jedeme dál.Snad dnes nikdo nepřijede. Naposledy jsem tu dostal symbolickou pokutu 100 Kč. Policie sem jezdí jen na udání.Tak snad se to dnes nestane.

Parkujeme cca 300 metrů od vody. Dál se už se musí s výstrojí jít pěšky. Voda nevypadá špatně uvidíme jak to bude vypadat pod hladinou. Rybiček tu moc není ,ale za to je zde velké množství raků. Voda je už sice docela studená tak snad nebudou zalezlí v dírách.

Jdeme do vody ,vidět je okolo 3 metrů. Každý to bereme jiným směrem ať si to navzájem nekalíme. Raci jsou už bohužel zalezlí. Jen občas tu a tam je nějaký venku. Ale není to jako v létě. To by jich bylo venku stovky.

Nevadí užíváme si relativně čistou vodu a všichni vylézáme z vody po nějakých 45 minutách.Na raky se sem prostě musí když je teplejší voda.

Pár minut z dnešního ponoru je zde tak hezkou podívanou.

Je pondělní říjnové odpoledne. Počasí, že by psa nevyhnal. Já vyrážím s Láďou Račákem na jezero Medard. V plánu máme vyzkoušet nové místo, kde jsme ještě nebyli.

Přijíždíme k vodě mrholí a všude se prohání mračna komárů. Oba si říkáme snad nás nesežerou až vylezeme z auta. Parkujeme hned u vody, což je paráda .Dnes nebude žádný náročný přesun k vodě. Nastrojujeme lahve ,oblékáme suché obleky a může se jít do vody. Láďa si bere dvojče 2×8 litrů plus 8 litrovou záložní láhev. Já standartně mojí 20 litrovou láhev plus 8 litrovou záložní. Vše probíhá standartním způsobem. Zanořujeme se, Láďa nabírá ten správný směr. Jsme domluveni, že ve 20 minutě budeme otáčet. Po nějakých dvanácti minutách jsme už v hloubce 30 metrů.

Voda je úžasná ,vidět je kam se dosvítí. Určitě minimálně deset metrů. Narážíme na zatopený les. Ten je opravdu monumentální. V levo i v právo obrovské stromy. Voda je nádherně čistá. Proplouváme uličkou mezi stromy a stále klesáme.

Končí bezdekompresní ponor. Data na počítači jsou neůprosná, ve dvacáté minutě Láďovi signalizují, že otáčíme. Tady je ještě vše v pořádku.

Otáčíme a po nějaké minutě či dvou na sobě pozoruji ,že se něco děje. Strašně těžko se mi dýchá kontroluji tlak v lahvi a vše je OK. Je tam stále 140 barů ale nejde to. Pořád si říkám uklidni se ještě nic se neděje. Ještě takhle plavu asi minutu ale zdá se mi to jako věčnost. Láďa plave nějaké 3 metry podemnou. Už to nejde blikám na něj baterkou, Láďa se otáčí. Nejdřív asi nechápe o co jde. Když blikám ještě pár vteřin je mu jasné, že je něco špatně. Ukazuji mu signál, že nemám vzduch. Pohotově mi dává svojí automatiku a bere si svojí záložní. Já stále nechápu co se děje, zachvátila mě taková panika no hrůza. Až když se Láďi chytím za popruhy křídla, tak se pomalu uklidńuji. Stoupáme ze 40 do 32 metrů. Tam mi Láďa dává automatiku z mojí záložní lahve. Vůbec mi nedocvaklo v hlavě, že ji mám použít.Kdybych to udělal určitě by mě taková panika nechytla. Signalizuji, že už je vše OK a vracíme se ke břehu, ale cesta bude dlouhá jsme hodně daleko. Hlavou se mi honí černé myšlenky co se mohlo stát. Už se těším, jak nikdy jindy až se nadechnu vzduchu nad hladinou.

Tenhle pocit jsem za téměř dvacet let co se potápím nezažil. Proč mi v hlavě nedocvaklo, že mám ještě záložní láhev. Sakra proč jsem ji nepoužil??? V hlavě se mi honilo jen to ,že z takové hloubky to nahoru prostě nedám. Naštěstí můj buddy je prostě jednička a zareagoval s ledovým klidem. A oba jsme to ustáli. Po nějakých 25 minutách, které se mi zdály nekonečné jsme v 15 metrech. Pokud by jsme vystoupali ke hladině v místě problému měli by jsme to ke břehu určitě 400 metrů a to by bylo sakra daleko. Nakonec to bylo po dně ke břehu lepší. První 3 minutová bezpečnostní zastávka byla ve 12 metrech. Pak pokračujeme na další v 6 metrech ,kde mi počítač signalizuje 6 minut deko. Pokračujeme stále ke břehu. Hladina už není pomalu vidět je šero. Ve 3 metrech další 3 minuty deka plus další 3 minuty bezpečnostní zastávka. Ten čas se vleče jak věčnost. Po nutných zastávkách se vynořujeme ale zjišťujeme, že jsme z kurzu. Jsme cca o 150 metrů někde jinde než jsme chtěli být ale jsme oba v pořádku a to je hlavní.

Dávám to po hladině k autu, mám opravdu dost. Láďa to bere pod hladinou. Po nějakých deseti minutách jsme oba na břehu.

Probíráme co se stalo. Přisuzujeme to tomu, že mi asi přimrznul první stupeň.Tady na břehu to funguje normálně. Je to už dost starý kus od scubapra. Sice jsem s touto konfigurací byl mnohokrát pod ledem a ve větší hloubce a nikdy se nic takového nepřihodilo. Nikdy mě to nenechalo ve štychu až dnes.Naštěstí jsem měl vedle sebe toho nejlepšího koho znám a oba jsme to zvládli.

Hned druhý den. Objednávám nový set automatik od Apeksu. Tohle se už nikdy nesmí stát,nemuselo by to dopadnout, tak dobře jako dneska. Člověk si musí uvědomit, že je pod hladinou jen na návštěvě.